Píše-li se o agorafobii, jež je pokrevní a věrnou sestrou panické úzkosti, nacházím v odborné literatuře buď smutné fragmenty individuálních lidských osudů – jakési anamnézy věčného utrpení – nebo objevím popis symptomů nemoci a její stručnou charakteristiku. Osobní zkušenost s úzkostí, jež dokáže zcizit “duši” nebo ji postupně zdeformovat natolik, že relativně zdravou a svobodnou osobnost zredukuje na “zvíře přežívající v kleci patologických emocí”, mne přivedla k malému shrnutí některých aspektů této destruktivní choroby. Motivem mého snažení je poukázat na složitost agorafobie a podtrhnout, že téměř nikdy neexistuje v člověku odděleně, tedy sama o sobě. V tomto ohledu bych byl vděčnější, kdyby psychiatrie zůstala u prapůvodního a výstižnějšího pojmenování “neuróza”. A snad kdesi v koutku duše přebývá i snaha “pomoci” svým sdělením těm, kteří stojí teprve na začátku, neboť stagnace znamená v případě agorafobie prožívání neustávajícího koloběhu umírání.
V průběhu minulých tří desetiletí byla agorafobie, tedy strach z otevřených prostor, stále více ztotožňována se situacemi, odehrávajícími se na veřejných místech, tedy v supermarketech, vlacích, tunelech, výtazích, metru nebo na mostech. A právě na těchto “veřejných” místech, kterých je nepřeberné množství, začíná hrát hlavní roli panická úzkost. V okamžiku, kdy “potenciální agorafobik” prožije svůj první kontakt s panikou, padá do hluboké a temné propasti pochybností o svém zdravotním stavu. Začíná se o sebe bát.
Už si nevzpomenu, co přesně vyrazilo dveře vedoucí do skrytého pokoje mého mozku, v němž od narození pospávala neuróza. Náhle se dostavil nepopsatelný strach. Strach ze smrti udušením a ze selhání srdce, které uhánělo zběsilou rychlostí k vyčerpání. Strach z toho, že se ztratím sám v sobě. Ale je docela jedno, co “neurózu” probudí ze spánku. Někdy to bývá silný traumatický zážitek, jindy stačí delší tlak stresu, požití psychoaktivní látky nebo obyčejná narkóza. Začal jsem se o sebe postupně bát. Vyhledával jsem stále častěji pomoc kardiologů, internistů a imunologů. Vzhledem k tomu, že jsem si nebyl schopen spojit úzkost se symptomy, vnímal jsem je odděleně. Lékařům jsem zazlíval, že nejsou schopni odhalit mou srdeční vadu, způsobující muka srdeční neurózy. Utratil jsem mnoho peněz za soukromou lékařskou péči. Ale touto cestou jsem musel projít. Byla tu stále možnost, že mé obtíže jsou organického charakteru. Postupné vyvracení této alternativy mne ovšem nedokázalo přesvědčit. Po každém dalším záchvatu jsem absolvoval nová vyšetření a má nedůvěra k lékařům se zvyšovala, podobně jako strach o život. Dal jsem strachu šanci a on ji dokonale využil. Každé zavytí sanity pro mne znamenalo utrpení a symbol potenciálního ohrožení. Dva či tři roky jsem navštěvoval lékaře, trápil se svou “imobilitou”, jež mi neumožňovala volný pohyb po městě. Zoufalství umocňovaly pocity méněcennosti. Vydržet hodinu v restauraci pro mne bylo naprosto nereálné. Omezil jsem své sociální kontakty. Byl jsem považován za nespolehlivého, protože jsem nebyl schopen nikam dojít, jen dojet, a tak jsem se začal uzavírat před okolním světem. Bál jsem se dalších záchvatů paniky. Svou práci doma a v relativním bezpečí rádia jsem povýšil nad všechny světské radovánky, jimiž jsem z nouze začal opovrhovat. Nechal jsem na sebe strach působit příliš dlouho. Stal jsem se strachem. On se stal mnou.
Strach pomalu zabírá v duši agorafobika čím dál větší prostor, až ji nakonec anektuje. Obavy o vlastní zdravotní stav bývají při záchvatu a v okamžicích, kdy dochází k jeho “podvědomému zpracovávání”, velice intenzivní a naprosto opodstatněné. Symptomy paniky častokrát simulují projevy infarktu myokardu, hypoglikémie či zvýšené činnosti štítné žlázy. Agorafobik zažívá těžko představitelná muka v podobě bušení srdce, pocitu nedostatku vzduchu, závratí, pocitů na omdlení, třesu, dušení, pocení, pocitů na zvracení, depersonalizace, ztuhlosti a mravenčení v končetinách, návalů horka, bolestí na hrudi a především strachu ze smrti. Popsané příznaky se mohou vyskytnout při záchvatu jednotlivě nebo v nejrůznějších kombinacích. Zažíval jsem především bušení srdce a závratě. Vzpomínám si, že na počátku rozvoje agorafobie mne trápil stav, v němž jsem celý jakoby vibroval a měl pocit, že zešílím. Čím více jsem na šílenství myslel, tím silnější byla odezva mé psyché. Myšlenky se začaly hroutit, v hlavě nastal nepopsatelný chaos. Několikrát vše vyústilo v hysterický záchvat, na jehož konci byly i slzy a chuť skoncovat se životem. Motání hlavy přicházelo nečekaně a ponejvíce mne trápilo (a občas i trápí) ve frontách, v obchodech, na úřadech, jednoduše tam, kde jsem musel nehybně čekat. Míval jsem ruce chladné jako led. Po mimických svalech naopak stékala žhavá láva. Mé nohy byly ochromené, slabé a těžké. Byly dny, kdy jsem nebyl schopen ujít několik desítek metrů. Takové byly ostatně všechny mé dny strávené v manželství s agorou.
Tragédie tohoto specifického strachu ovšem tkví také v jeho ztotožňování s místem, kde k záchvatu došlo a v nepředvídatelnosti panické ataky. Agorafobik se začíná “nebezpečí” vyhýbat. Jde o naprosto logickou reakci (boj nebo útěk) vycházející ze silně negativního prožitku, který nebylo v daném okamžiku možné vědomě ovlivnit. Panika ovšem dokáže “pracovat” samostatně, bez pověstné “agory”, neboli tržiště. Jejím teritoriem se může stát dokonce i ten “nejbezpečnější kout domova”, neboť je již dávno ukotvena v duši. Agorafobik je dobře střežen svým strachem, který nepouští svého vězně často ani na vycházky, a pokud ano, tak jen v doprovodu strážného, jímž nejčastěji bývá ten nejbližší z rodinného kruhu. Trpí úzkostnými myšlenkami, v nichž dominuje především strach ze smrti, ze ztráty kontroly nad sebou, ze “zešílení”. Z medicínského hlediska nejsou v delší perspektivě tyto sugestivní představy, podpořené prožitkem plným děsu a hrůzy, ani v nejmenším nereálné, a to i přes jejich záměrnou bagatelizaci z řad psychiatrů. Někteří démoni přicházejí daleko dříve, než si je sám agorafobik stačí uvědomit. Především téměř vždy přítomná “lehčí forma deprese” dokáže spolehlivě rozbít zdravé sebevědomí jedince, zúží jeho vnímání okolního světa na prožívání osobní tragédie a nemohoucnosti.
Často jsem podléhal silným pocitům vlastní zbytečnosti, neopodstatněnosti a nesmyslnosti vlastní existence. Myslíval jsem paradoxně na smrt, ačkoli jsem se jí jindy tolik bál. Jediné píchnutí u srdce dalo podnět mozku, že je organismus v nebezpečí. Jiná, skutečná nebezpečí jsem nevnímal, protože skutečné bylo pro mne právě “to subjektivní”. Subjektivita se stala objektivitou. Za předpokladu, že by tento stav trval příliš dlouho, vykopal bych si pravděpodobně velice slušný hrob. Mohu říci, že jsem dokonale zmátl svou centrální nervovou soustavu. Nebyl jsem po několika měsících již schopen odlišit “subjektivní nebezpečí” od “objektivního”.
Jedním z bolestných aspektů panické úzkosti je kontakt “pacienta” s “lékařem” (nikoli terapeutem) při samotném záchvatu. Dosud neléčený agorafobik prožívající silnou tenzi, která se již somatizovala, naráží na nepochopení a častokrát i na posměšné poznámky lékařů a okolí. “Pacient” je při záchvatu ve stavu hypersenzitivity a je mnohdy “odkázán” na pomoc rychlé záchranné služby. Okamžik primárního zajištění “pacienta” znamená často zmenšení či dokonce vymizení jeho tenze, tedy i symptomů. Do nemocnice přichází tedy “částečně stabilizován”, neboť samotný fakt, že je “pod kontrolou”, úzkost odbourává. Lékařům interního oddělení nebývá agorafobik schopen vysvětlit, co se s ním právě děje, protože to neví. Má strach. Mnohé symptomy nejsou vůbec zjistitelné, jsou subjektivní, a tudíž “nedůvěryhodné”. Navíc pokud se zdravotní stav pacienta po pěti minutách od příjezdu sanity nápadně zlepší, a to bez aplikace farmak, jde o podezřelý případ. Pacient je v lepším případě pokládán za hypochondrického. V tom horším je to “cvok”. Lékaři rychlé záchranné služby jsou většinou jiného názoru, než jejich kolegové v nemocnicích. Vědí, že tachykardie může (a nemusí) znamenat předzvěst srdečního selhání, a to bez ohledu na věk pacienta. Jsou nuceni okamžitě jednat. Setkávají se den co den s “případy”, které je nekompromisně přesvědčují o tom, že “o fungování lidského organismu” toho víme příliš málo na to, abychom mohli nad “něčím tak banálním”, jako je gradující tenze a zrychlený tep jen tak mávnout rukou. Navíc nikdo nemůže vyvrátit tvrzení, že i agorafobik může dostat infarkt. Naopak někteří internisté, pokud dojdou k závěru, že pacientova tepová frekvence je jen o trochu rychlejší a vše, co reprezentuje “nemoc”, je “pouhý” strach (pokud jej zaregistrují), začnou být ironičtí. Jestliže pacient není v ohrožení života, jeho zdravotní stav “objektivně” nevykazuje žádné výrazné změny k horšímu, není tedy důvod se jím podrobněji zabývat. Pokud je panickou atakou stižen již léčený agorafobik, užívající antidepresiva, bývá kontakt s internisty ještě smutnější. Diagnóza je automaticky dána předem. “Napíše si ji sám pacient”, což je vzhledem k jeho aktuálnímu a tudíž nepředvídatelnému zdravotnímu stavu citelná chyba.
Nejkritičtější moment jsem prožil při panické atace “venku”, na ulici mezi lidmi. Byl jsem před kolapsem, tepová frekvence nabrala takové obrátky, že jsem nebyl schopen normálního pohybu a prosil jsem anděla strážného o kyslík. Tmělo se mi před očima a byl jsem slabý. Ústa jsem měl vyschlá a sotva jsem se zmohl na žádost o pomoc. Objevil se strach. Strach ze smrti. Chtěl jsem co nejrychleji do nemocnice. Nevěděl jsem, co se se mnou děje. Schopnost racionálního uvažování se v takových situacích vytrácí. Mou tiše, ale naléhavě vyřčenou prosbu o pomoc vyslyšel až desátý, možná patnáctý člověk. Bezmocnost dokonale zpevnila bludný kruh úzkosti. Necítil jsem jediný závan empatie ze strany kolemjdoucích. Kdesi v podvědomí jsem cítil, jak jsem jim lhostejný, a přitom nepříjemný… doma jsem se jednoho večera roztřásl a začal mizet v sobě. Věděl jsem, že je zle. Opět se roztočilo kolo utrpení. Než přijela sanita, měl jsem dvakrát pocit, že se mě skutečně dotkla smrt. Chladná, bezohledná, necitlivá. Jakoby mi dvakrát zabodla svou ocelovou kosu do zběsile tepajícího srdce. Byl jsem zahalen v šedé mlze. Zkuste tohle vykládat internistovi. Vnímal jsem jen pevný stisk strýcovy ruky, která byla mým jediným pojítkem s okolním světem…
Při jedné z panických atak, již jako léčený agorafobik, jsem byl sanitou odvezen do nemocnice. Řečeno s jistou dávkou černého humoru, jako obvykle. Ovšem jako obvykle jsem bojoval se strachem ze smrti, s nesnesitelnou tenzí, s rozbouřeným srdcem a nedostatkem kyslíku. Lékařka, která mne tehdy přijala, začala klást nesmyslné dotazy. Poté, co jsem řekl, že jsem v ambulantní psychiatrické péči, pojala podezření, že jsem sebevrah. Stále dokola se vyptávala, zda-li nepomýšlím na nějaké nestandardní ukončení svého života. Obsah pokládané otázky se mi zdál neuvěřitelně hrubý a hloupý. Veškerý zbytek sil jsem vynaložil na to, abych lékařku přesvědčil, že se opravdu momentálně nehodlám zabít, že jediné, co momentálně potřebuji, je pomoc. Na posměšně položený dotaz, jak bych si takovou pomoc představoval, jsem již nebyl schopen odpovědět. Jen jsem znovu vyjmenoval symptomy, které mne aktuálně trápily. Odvozu na psychiatrii jsem se ubránil s vypětím posledních sil.
Ke stigmatizaci duševně nemocných nedochází na uzavřených odděleních rozlehlých psychiatrických klinik a léčeben (s výjimkou nesprávně zvolené farmakoterapie), nýbrž paradoxně ve společnosti obecně. Bohužel se na tomto obludném procesu, vyrůstajícím z kořenů neznalosti, nedostatku pochopení a průměrnosti podílejí i samotní lékaři. Agorafobik (podobně jako většina duševně nemocných) přitom v první fázi léčby potřebuje citlivé zacházení (akceptaci), a nikoli bagatelizaci symptomů, jež ho pronásledují na každém kroku. Je sice pravdou, že na konci terapeutické cesty by měl být schopen “chytat ryby zcela samostatně” (MUDr. Anders), ale na začátku? Na začátku je pacient zcela sám, v situaci, které ani on sám nerozumí. Musí uplynout mnoho času, než se začne otvírat světu a hovořit o svých problémech bez ostychu, než dokáže svou “neurózu” verbalizovat, než se přestane stydět za svou “neschopnost přejít ulici”, než se zbaví tenze a myšlenek na dostupnost rychlé pomoci, než pozná sám sebe a porozumí řeči své choroby. A právě řeč nemoci je jedním z nejmocnějších (auto)terapeutických nástrojů. Pokud jí pacient dokáže naslouchat (nikoli ji nekriticky poslouchat), stanul úspěšně na startu. Trať bývá obvykle stejně dlouhá jako jeho život a ono uvědomění si její délky znamená šok a zároveň výzvu.
Věděl jsem, že o uzdravení nemohu usilovat. Pochopil jsem, že žádné uzdravení v pravém slova smyslu neexistuje, s výjimkou odstranění symptomů nemoci. Uzdravení by znamenalo návrat k původnímu životu. O to usiluje psychiatrie. “Vrátit” pacienta co nejdříve do takzvaně normálního života, aby byl co nejrychleji schopen vykonávat vše jako dřív. Psychiatrie bývá v tomto ohledu krátkozraká a krutá. Vzpomínám si dobře na den, kdy jsem byl nucen vyhledat okamžitou psychiatrickou pomoc. Záchvat paniky počal gradovat a tak nezbývalo, než najít nejbližší krizové centrum. Psychiatr tehdy neudělal víc, než musel. Strčil mi do ruky recept na jakási antidepresiva a s nepříliš uvěřitelným ujištěním, že neumírám, jsem po chvíli opustil kliniku. Pochopitelně, že se mi ulevilo. Tentokrát stačil obyčejný lidský kontakt. Po týdnu jsem navštívil téhož lékaře. Když jsem si dovolil poznamenat, že jím předepsaná antidepresiva mají pro mne nepřijatelné vedlejší účinky, byl jsem ostře napaden. “Pokud se chci léčit, musím je začít jíst, a ne si číst příbalový letáky.”
Psychiatrie se pro mne stala poslední možností, jak začít bojovat, zároveň jsem v tomto oboru našel přítele, který mi dává nedocenitelnou možnost “výměny názorů”. Jedině kvůli němu nepohlížím na psychiatrii s despektem a nevnímám ji povrchně jako dříve. Nabízelo se naštěstí mnoho alternativ léčby, jen se rozhodnout. A tak v koši na odpadky skončilo nemálo krabiček nejrůznějších antidepresiv a anxiolytik. Na začátku svého trápení jsem začal užívat diazepam, jediné anxiolytikum, které dokázalo mou tenzi “zředit”. Hledal jsem svého terapeuta “s diazepamem v kapse” dlouho. Nikdo mi “neuměl” pomoci.
Teprve nyní chápu, byť jen v obrysech, že pomoci si musím sám. Na startu ale nemůžete nikdy stát sami. Pokud zvolíte terapii, nastoupíte docela novou životní cestu. Začal jsem se poznávat. Masky odpadávají jako shnilé kusy masa. Bolí to. Zároveň je to cesta plná dobrodružství, na níž nepotkáte nikoho jiného, než sami sebe. Popíráte se, zápasíte, křičíte a tlučete hlavou o zeď, kterou si chvíli před tím postavíte. Lžete, i když mluvíte pravdu. To všechno je už výhradně individuální záležitostí. Musel jsem překonat ještě jednu bariéru. Strach z antidepresiv. Pomohla důvěra v terapeuta, “patologicky” pojaté studium účinků této látky a rodina. Paniku zažije ve svém životě alespoň jedenkrát každý z nás. Ale jen určité procento lidí podlehne její (ne)mocné síle. Podobně jako u většiny duševních onemocnění je pro její rozvoj “příznačná” kombinace vlivů dědičných a vrozených (zvýšená senzitivita) a naučených v průběhu života (přílišná úzkostlivost, zvýšené nároky na svůj život). Z pohledu psychoanalýzy je otázka léčby agorafobie velmi problematická, ačkoli populárně-vědecké publikace (Ján Praško, Hana Prašková – Jak zvládat paniku a strach cestovat?) tvrdí pravý opak. Uzdravení nebývá příliš časté a pokud k němu dojde, je poznamenáno častou recidivou. Ale co ve skutečnosti znamená uzdravení? Pokud by to bylo pouhé vymizení příznaků nemoci, nepotřebovali bychom víc než psychofarmaka. Pesimismus psychoanalytiků nahrává behavioristickému přístupu k nemoci, jenž “dobrovolně” nutí pacienty k opakovaným expozicím (vystavováním se nepříjemným situacím, které agorafobika nejvíce nejvíce děsí). Prodlužováním expozičního času se u pacienta docílí maximální možné hranice úzkosti, po níž přichází uvolnění a “zázračné poznání, že úzkost nezabíjí”. Tento přístup, přivádějící pacienty zpět do “jejich” hrozivých míst nebo situací, často s pomocí antidepresiv či anxiolytik, řeší pouze symptomatickou část nemoci. Tato léčba nemá výraznější vliv na skutečné zkvalitnění života agorafobika. Tyto postupy míjejí metaforickou povahu nemoci a spolu s ní i samotné principy (Esther da Costa Meyer).
Agorafobie má i své klady, o nichž jsem se nezmínil. Například dokážete skutečně vychutnat a docenit každý okamžik “na svobodě”, tedy tam, kde to máte nejraději, bez myšlenek na paniku, na houkání sanitního vozu, na smrt. Takové chvíle jsou pro mne dodnes nesmírně vzácné. Skrze ně jsem se naučil vstřebávat krásu života v nejrůznějších podobách. Dokážu se radovat ze zdánlivých drobností. Naučil jsem se relaxovat. Již alespoň tuším, co mé psyché i tělu prospívá. Jsem možná citlivější než “většina”, ale za jakou cenu? Čím déle budou lidé stižení “neurózou” váhat, zda-li je nezbytné navštívit lékaře, tím delší bude i proces jejich léčby.
Existuje řada mimomedicínských cest, které přímo nabízejí léčbu všech symptomů jakékoli duševní poruchy. Esoterika je mocné placebo. Náboženství je mocné placebo. V terapii samozřejmě nastal okamžik, kdy jsem ucítil intenzivní potřebu vyplnit strádající část duše něčím smysluplným. Zmítala mnou touha po duchovním smyslu života. Hovořím ovšem o úskalích, jež mohou agorafobikovi cestu k sobě samotnému řádně zkomplikovat. Ve stavu zoufalství jsme náchylnější ke slepému přijímání bludů a naprostých nesmyslů, zvláště nesou-li v sobě příslib vyléčení. Dokonce jsme za tyto bludy ochotni platit nehorázné sumy. Nebezpečí “alternativních” (nevědeckých) přístupů k léčbě agorafobie tkví ve snadné (a časté) manipulaci s nemocným. Později se (toto riziko ovšem hrozí i u terapie) může stát pacient přímo závislým na svém léčiteli, jenž z jeho utrpení velice slušně profituje. Odchod z “léčby” neznamená jen okamžitou recidivu, ale dokonce zhoršení symptomů nemoci – pacient je zcela závislý na svém guru. Existují ovšem i korektní “léčitelé”, kteří vědí, že za určitou mez již nemohou jít. Učí nemocného relaxovat a tišit jeho rozbouřenou psyché. Alternativní medicína má v léčbě agorafobie jistě své opodstatnění, ovšem stejně jako náboženství, nedokáže neurotika ” uzdravit”.
Aby pacient mohl dojít k poznání (poznatelných) příčin své nemoci a k jejich pochopení, měl by se rozhodnout pro kombinaci “náročnější” terapie a farmakoterapie (pokud farmakoterapii vyloženě neodmítá nebo se jeví jako opravdu nezbytná). Hledání “toho pravého projekčního plátna” (terapeuti prominou), na jehož bílou plochu bude pacient několik let promítat svůj život, je nesmírně náročné a namáhavé. Takové hledání vyžaduje nemalou odvahu nebo skutečné zoufalství a bolest, kterou už není možné snášet. Investice vložená do hledání “toho pravého terapeuta” se rozhodně vyplatí, protože agorafobie brutálním způsobem potlačuje většinu vitálních instinktů, zabíjí naši vlastní přirozenost, jež zůstává často uvězněna (a nepoznána) v pevnosti strachu, potlačených pudů a přání, obehnána těmi nejvyššími zdmi našeho vnitřního světa.
Dnes jsem schopen hovořit o agoře otevřeně. Psychologie mne vlákala do své náruče a věnovala mi nemálo cenných darů. Dovedla mne k poznání, že nejsem oprávněn vyžadovat po lékařích takovou pošetilost jako je empatie, neboť jde o vrozenou schopnost vcítění se. Mohu se snažit výhradně sám za sebe. Nebát se. Nebát se hovořit bez studu o věcech, jež jsou zbytečně tabuizovány a zjednodušovány. Chci uvěřit, že se zlepší náš stále dosti pokřivený přístup k lidem, kteří jakkoli trpí. A že se zlepší jejich přístup k sobě samým. Věřím, že i přes veškeré slabosti “dokážeme“ říci životu ono Franklovo pověstné ANO.
Jeroným Janíček, Konfrontace, 2002